INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není to úplně nepříjemná tradice. Pod znamením blanitých křídel, kozlí hlavy a celé řady jiných stylových propriet se čas od času vynoří nový manifest černokněžníků z Trollhättanu - LORD BELIAL. Výjimkou nebyl ani rok předešlý, konkrétně jeho samotný konec, kdy aktivní Regain Records vrhli na trh kotouček s etiketou "The Seal Of Belial". Přesně podle názvu desky tedy s napětím rozlamuji onu pečeť Belialovu a vydávám se za poznáním jejího tajemství.
Ono to s tím "tajemstvím" ale není až tak horké. Tedy alespoň pro ty, kteří měli tu čest zaslechnout něco z tvorby LORD BELIAL od vydání alba "Enter The Moonlight Gate" (1997). Určitě jsou ale mezi námi i tací, kteří tápou díky nedostatku informací a nevědomost jest jejich každodenním společníkem. Pro ty podotýkám, že švédská čtyřka investuje veškeré své nadání do křížení death metalu s blackem (převažující složka) a tuto výbušnou směs se snaží obohatit o znatelně větší než malé množství melodií. Jenže právě extrémní melodičnost je jedním z palčivých, ba dokonce možná vůbec tím nejpalčivějším problémem kapely. Díky různým harmonickým kudrlinkám a jako med se natahujícím výstupům sólové kytary produkce LORD BELIAL ztrácí na dynamice a pro black/death metalovou hudbu tolik podstatném drivu. Dalším, neméně podstatným problémem, je neúnosně dlouhá stopáž skladeb. Pěti, šesti i více než sedmiminutové položky se ve stále stejném pochodovém tempu vinou jako had a ve své délce dokáží spolehlivě pohřbít i nejednu zajímavou melodickou linku nebo netuctový riff. Jako ukázkový příklad neschopnosti jakékoli (!) práce s tempem může sloužit skladba číslo šest "Mark Of The Beast", kde se na ploše přesně šesti minut a třiceti čtyř vteřin ani jednou výrazně nezapracuje s rychlostí a do nekonečna se omílá stále stejná, až nestoudně jednoduchá melodie. Naštěstí tomu tak není na celé ploše alba, třeba taková "Abysmal Hate" dokazuje, že synové Beliala nebazírují jen na uspávajících pochodových pasážích, ale dokáží důstojně zařadit i ten nejvyšší rychlostní stupeň (Pánbůh zaplať, snad jen škoda toho ukradeného riffu z "Unhallowed" od DISSECTION).
LORD BELIAL se nepodařilo překročit svůj stín ani na pátý pokus. Pakliže by stopáž nahrávky byla zkrácena o dobrých deset, patnáct minut jednoznačně vycpávkových pasáží, měli bychom co dočinění s celkem nadprůměrnou nahrávkou. Takhle se jedná o veskrze průměrnou záležitost, bez které by se švédská extrémní scéna zcela jistě obešla.
LORD BELIAL se nepodařilo překročit svůj stín ani na pátý pokus. Pakliže by stopáž nahrávky byla zkrácena o dobrých deset, patnáct minut jednoznačně vycpávkových pasáží, měli bychom co dočinění s celkem nadprůměrnou nahrávkou. Takhle se jedná o veskrze průměrnou záležitost, bez které by se švédská extrémní scéna zcela jistě obešla.
6 / 10
Thomas Backelin
- kytara a zpěv
Hjalmar Nielsen
- kytara
Anders Backelin
- baskytara
Micke Backelin
- bicí
1. Prolusio: Acies Sigillum (intro)
2. Sons Of Belial
3. Chariot Of Fire
4. Abysmal Hate
5. Legio Inferi
6. Mark Of The Beast
7. Armageddon Revelation
8. Scythe Of Death
The Seal Of Belial (2004)
Angelgrinder (2002)
Unholy Crusade (1999)
Enter The Moonlight Gate (1997)
Kiss The Goat (1995)
Into The Frozen Shadows (demo) (1994)
The Art of Dying (demo) (1993)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Regain Records
Stopáž: 48:36
Produkce: LORD BELIAL & Andy LaRoque
Studio: Los Angered Recordings
Na prvy posluch "aj by mohlo byt" potom je to znacne zakliestene.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.